Daniela Růžková

Od nádraží v Litvínově jezdí nahoru na hřebeny Krušných hor autobus č. 13, není od věci předem si zjistit, jestli vyjíždí až do Křižatek, nebo končí v zastávce Janov konečná. Ve druhém případě nás čeká dlouhý výšlap do kopce po lesní silničce, pro borce ideální forma probuzení. Když jsme minulý týden čekali s kolegy z KČT Krupka na vlak do Litvínova, dala jsem se do řeči s pánem v obdivuhodné kondici, který už byl v důchodu a jel si sednout na kontrolu krušnohorského pochodu Memoriál Pluto, říkal, že kdysi bydlel v Janově, bylo tam krásné žití, a každé ráno odtud vybíhal až k rozhledně Jeřabina. Uff!

Přes Janov jsme projížděli kolem sídliště, bývalo tu krásně a lidé to tu měli rádi. Tři z paneláků, ve kterých lidé žili desítky let na tehdy malebném sídlišti, obklopeném lesy, jsou postupně bourány. Po roce 2000 odkoupila bytový fond společnost miliardáře Radovana Vítka CPI byty. Tehdy, možná i dnes, standardním způsobem, extrémně navýšila stávajícím obyvatelům bytů nájemné, aniž by byty zrekonstruovala a ty by snad odpovídaly výší nájemného, tehdejší nájemníci se proto odstěhovali a místo nich společnost sestěhovala do domů nepřizpůsobivé nové nájemníky. A to byl začátek konce krásného koutu severních Čech, kde se do té doby lidem dobře žilo.

Z Křižatek po červené turistické značce vystoupáme po pohodlné lesní silničce k rozhledně Jeřabina. Ta tu stojí, díky spolku německých turistů, od konce 19. století. Tehdy měla jinou podobu a podle dobových fotek či obrázků vpravdě uchvacující a melancholickou, což k této oblasti rozhodně patří. Byla dřevěná, 11  metrů vysoká a díky krutým povětrnostním podmínkám místa nevydržela a zřítila se. Obnovena byla v roce 1929, to už měla podobu altánu se zábradlím, za 2. světové války sloužila německé armádě jako hláska s dělem na obranu chemické továrny v Záluží u Mostu, jak čas plynul, mizely z ní jednotlivé kovové komponenty, třeba žebřík, po kterém se lezlo do vrcholu rozhledny. Díky spolku Sdružení obcí v regionu Krušné hory byla v roce 2009 opravena do dnešní podoby http://www.svazekobci.cz/o-nas/ Výhledy jsou z ní až uzdravující na hustě zalesněné Krušné hory, ale i třeba na kopce Českého středohoří.

Z rozhledny pokračujeme ke státní hranici s Německem. Nyní už pouze po typickém krušnohorském hřebeni. Po málo frekventované silničce, se začínajícími výhledy na Krušné hory, se blížíme do Mníšku. Domy jsou zde udržované, stejně tak i celé okolí. Vpravo u silnice zahlédneme českou a saskou státní vlajku a naproti nim rodinnou restauraci Domeček. Ceny jsou zde dobré, stejně tak i jídlo a pití, mají tu český Budvar. Obsluha fantastická. Platí se tu v korunách i eurech, němečtí klienti sem jezdí na obědy a večeře nepřetržitě.

Po občerstvení pokračujeme přes silniční hraniční přechod do německého Mníšku. Vzhledem k současné situaci s uprchlíky nejen z Ukrajiny u nás, vydalo Ministerstvo vnitra po jednáních s německou stranou na podzim roku 2021 sdělení, které upravuje i na tomto hraničním přechodu podmínky přechodu státní hranice a pobytu v oblastech kolem ní https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2021-395

Obec Mníšek vznikla na obchodní stezce z Prahy do  Saska. Celá staletí nesla název Einsiedel. Stála i na poutní cestě mnichů, putujících do mužského kláštera Altzella a k jejich odpočinku na dlouhé cestě  zde byla zřízena poustevna, Zdejší kraj vybízí k meditaci a tichým modlitbám, svou typickou melancholickou atmosférou, vysoko v horách, ničím nerušenou. Zde člověk může být sám sebou. Ale v případě nouze se pomoci nedovolá. V zimě, když napadne sníh, není možné se odsud dostat, přestože větší města Most a Litvínov nejsou daleko.

V době po Bílé hoře přišli na sousední Novou Ves jezuité. Obec do té doby převážně evangelická neměla šanci ubránit se jejich snahám po rekatolizaci obyvatel. Vysoko v horách, kde se pomoci nedovoláš. Kraj na hranici s Německem, stejně jako i ostatní na severu Čech, byl místem válečných bojů, jako přistup do vnitrozemí, takže se jim nevyhnulo utrpení třicetileté války, ani válek napoleonských. Ani mor, který vyhladil téměř všechny obyvatele Mníšku. Když se jim začalo dařit, přišli jezuité. Ale ne ti, kteří hleděli především na rozvoj vzdělání a kultury obyvatel a přinesli první knihu do pražského Klementina, která dala vzniknout  české Národní knihovně. Byli to ti, kteří terorizovali místní evangelíky pro jejich víru. Ti před nimi ve strachu a zoufalství nakonec uprchli do německého Mníšku - Deutscheinsiedelu. Zde vysoko v horách se pomoci nedovoláš... Německý Mníšek tehdy čítal dvě rodiny, které přežily období moru a třicetileté války. Netrvalo dlouho a čeští evangelíci vybudovali prosperující německý Mníšek.

Když se v 90. letech minulého století otevírala hranice s Německem, obyvatelé obou Mníšků byli zásadně proti otevření tehdy jen hraničního přejezdu pro osobní dopravu na území jejich obcí. Možná proto, že v tu dobu ještě žili pamětníci, kteří zažili dobu po Mnichovské zradě a také dobu odsunu německých obyvatel po konci války. Ve 20 km vzdáleném Kalku byl natočen film Uloupená hranice, to, o čem film vypovídá, se ale týkalo celé krušnohorské státní hranice.

U kostela v německém Mníšku se napojujeme na Zvonkovou cestu. Měří celkem 23 km a má 16 zastavení. Nápad vznikl v německé Nové Vsi, když po roce 2000 dostal místní kostel nový zvon. Obyvatelé přemýšleli, co se zvony, které jsou uskladněny ve sklepích kostelů a muzeí a přišli s nápadem vytvořit turistickou stezku s restaurovanými zvony. Z Mníšku do Nové Vsi na území Německa projdeme po této stezce cca 4 km a setkáme se s pěti zastaveními, z nichž první je kostelní zvon v německém Mníšku a jeho symbol adventní svícen před kostelem.

Od kostela pokračujeme po žluté turistické značce a značení Zvonkové cesty směr německá Nová Ves.  Cesta je pohodlná a nenáročná, silnička vede lesem s výstražnými cedulemi na vlky zde žijící, svítí slunce, ale když vyjdeme z lesa, ovívá nás svěží vánek z údolí. Malebný kraj.

Přicházíme k modlitebnímu zvonu. Kolegové turisté na něj poklepávají, vydává krásné zvuky, rozhléhající se celou ztichlou krajinou.

Přicházíme na druhý konec německého Mníšku. Kromě výhledů na krásné údolí míjíme ručně pomalované domy, posekané trávníky, upravené zahrádky, přestože totéž vídáme dnes už i u nás, je to tu nějak jiné. Přicházíme do německé Nové Vsi.

Hned za hranicí obce Deutschneudorf na nás čeká Křestní zvon. Místo má meditativní atmosféru a dechberoucí výhledy na Novou Ves v Horách a Horu Svaté Kateřiny. Kolegové opět zkoumají zvuky zvonu a nikomu z nás se odsud nechce.

Pokračujeme dál do obce, která je lidovým skanzenem. U mnoha budov jsou české a německé nápisy s popisky, čím kdy kterým dům byl, čemu sloužil a kdo v něm žil a pracoval. Všude vše upravené, ale uličky obce liduprázdné. Přicházíme k bývalé hasičárně, u které je zvonek malý, pouze symbolický. Pak už k vesnickému kostelu, ve kterém je zvon, díky kterému vznikla tato krásná stezka.

U kostela sídlí muzeum dřevěných hraček, specifika této horské oblasti v okolí města Seiffen. Mají v něm otevřeno od úterka do pátku. Naopak kostel je otevřený neustále, a tak jsme měli možnost prohlédnout si jeho zajímavý interiér v anglikánském stylu.

Ke státní hranici je to odsud co by kamenem dohodil, překročíme hraniční říčku Svídnici a ocitáme se u autobusové zastávky Nová Ves v Horách - hranice. A protože máme ještě moře času do příjezdu autobusu, který nás odveze k nádraží v Litvínově, procházíme celou vesnicí, víc než 1 km, a na autobus počkáme ve po všech stránkách vynikající restauraci U Lípy.

Překrásné Krušné hory, kdysi nejvíce osídlené pohoří v Evropě.  Snadno se jejich jedinečné atmosféře propadá.

@DR