Hrabalovým Nymburskem
O chladné velikonoční sobotě jsem se zúčastnila literární procházky Hrabalovým Nymburskem, kterou uspořádál nezávislý kritický čtrnáctideník A2 - neklid na kulturní frontě https://www.advojka.cz/
V deset hodin dopoledne jsme se sešli před vlakovým nádražím v Nymburce. Redakce a organizační tým limituje na literárních procházkách počet účastníků na maximálně 25 + psi a jiní domácí mazlíčci. Procházkou nás provázeli historik, architekt a literární badatel. Krátce po desáté jsme vyšli od nádraží do podmračené zimy a kromě literárních zážitků a nových poznatků očekávali déšť.
Bohumil Hrabal se narodil v Brně na jaře před 109 lety. Jeho maminka ho měla za svobodna s vojákem, který se k otcovství nehlásil. Do tří let žil u svých prarodičů v Brně. Příjmení Hrabal dostal ve dvou letech po svém kmotrovi, za kterého se jeho matka provdala. Když bylo Bohumilovi pět let, přestěhovali se do Nymburka.
"Když jsem se vracel ze školy, rád jsem sběhl na náplavku, kde stály šífy s pískem, čluny, ze kterých vedla prkna a po nich pískaři vyváželi v kolečkách mokrý písek z ohromných hromad, tak lehce nakládali lopatami ten písek, vypadalo to, jakoby nabírali lehounký sypký mrak, který na slunci se třpytil..."
Nejprve jsme si u mapy Nymburka vyslechli z úst pana historika přednášku o vzniku a historii města, popošli jsme k budově bývalé prádelny v bývalé dělnické kolonce, zde nám architekt, místní rodák, dle jména z rodiny architektů ve městě, z nichž jeden z jeho předků má ve městě pomník, povyprávěl o zbytcích původní architektury, které ani okem laika nezapadají mezi nové budovy, které je obléhají. Zde si vzal poprvé slovo literární badatel a kromě textu ze spisovatelova díla zmínil, že postupné změny městské architektury byly jedním z důvodů Hrabalova smutku, ze kterého se částečně vypsal v knize Městečko, kde se zastavil čas.
Přestože jsme ušli sotva půl kilometru, byli jsme vděční za trošku tepla v nymburském gymnáziu Bohumila Hrabala, které nám bylo otevřeno díky předchozí domluvě organizátorů. Mimo program nám pan školník povyprávěl, že spisovatel byl na gymnáziu repetentem, když šel ráno do školy, stavil se v pivovaru na dvě tři pivka, usilovně studovat se mu nechtělo a nebylo divu, že byl ze školy vyloučen. Pan školník také říkal, že neznalci považují Bohumila Hrabala za alkoholika a nevzdělance, přitom nevědí, že práva na Univerzitě Karlově dokončil a získal titul JUDr. v roce 1946, složil i třeba maturitní zkoušku z latiny, kterou potřeboval ke studiu na právech. To, že byl vyloučen z gymnázia, mu pravděpodobně zachránilo život, v době heydrichiády, kdy už studentem nebyl, byli jeho bývalí spolužáci popraveni.
Když jsme vyšli z gymnázia do zimy a pokračovali podél řeky k pivovaru, bavili se dva účastníci vycházky, že školník bude pravděpodobně stoupencem undergroundu, že ho viděl na jedné hudební akci. Nedivila bych se, underground je na Nymbursku zastoupen vpravdě špičkově, vloni v létě jsem zažila na Přístavní slavnosti u řeky Oliverovu dálku - zážitek nezapomenutelný.
Po dobu uzavření vysokých škol za války pracoval třeba jako kulisák, železniční dělník v Kostomlatech nad Labem (Ostře sledované vlaky), pojišťovací agent, obchodní cestující, po těžkém úrazu v ocelárnách na Kladně začal pracovat ve sběrných surovinách (Příliš hlučná samota).
"...Tento týden jsem načal stovku reprodukcí Rembrandta van Rijn, sto těch samých portrétů starýho umělce s houbovitou tváří, podobizny člověka, který uměním i opilstvím došel až na samý práh věčnosti a vidí, jak klika dveří se pohybuje a kdosi neznámý ji otevírá už z druhé strany posledních dveří..."
Došli jsme k pivovaru, kde Hrabalův nevlastní otec správcoval. U okýnka pod pergolou, pod kterou se před mrholením schovávali štamgasti, aby v klidu duší a harmonii myslí udržovali místní tradici slavného rodáka u Postřižínského, koupili jsme si v početní většině pivo a vyslechli další úryvek z díla spisovatelova. Doba pokročila a z plánovaných osmnácti kilometrů jsme neušli ani dva.
Nymburská ulice Na Valech
Vydali jsme se do Kerska. Zrychlili jsme, prošli obcí Písty a kolem jezera v Sadské. Přes lesní osadu Kersko k vile Bohumila Hrabala. Zde na nás čekal průvodce - znalec, který chystá z vilky vytvořit celoročně přístupné Muzeum Bohumila Hrabala. Z jeho úst jsme se dozvěděli mnohé ze života spisovatele v Kersku, o jeho vztazích, zvycích, o jeho osobě. Kersko je plné sošek kočiček, které měl Hrabal rád. Ty, dle slov pana průvodce, dokázaly nadělat v horním patře budoucího muzea velký nepořádek.
"V tom jsme si byli podobní, hodně nás to sblížilo. Tipuju, že deset dvacet jich v tom kočičím hospodářství měl. Když v pátek přijížděl autobusem z Prahy, šly mu kočky naproti a čekaly ho na zastávce. Věděly přesně, v kolik přijede a že pro ně má grilovaná kuřata a kuřecí játra. Byl to kočkomil."
"...Měli jsme doma kocourka, jmenoval se Macík. Jednou maminka rozhodla, že bude doma, že je venku bláto a že by pak zablácený vskočil rovnou do postele. O půlnoci pacičkou shodil nejdřív hrnek, a když i to bylo marné, tak ze všech sil převrátil těžký rakouský budík z kredence a tatínek se rozzlobil a Macíka vykopl ven, takže se za trest ocitl tam, kde už od večera chtěl být..."
Autobusová zastávka v Kersku, v blízkosti Hrabalovy vily
Bohumil Hrabal je po Jaroslavu Haškovi nejvíce překládaným českým spisovatelem. Za své dílo získal mnohá světová ocenění. Zemřel pádem z okna v Praze na Bulovce, kde se léčil. Jeho smrt byla vyhodnocena jako tragická nehoda, spekuluje se ale i o sebevraždě. Což není od věci, vždyť existencialisté nezřídka tímto způsobem své životy končí.
V předmluvě ke knize Něžný barbar zmiňuje Hrabal Goethovo Dichtung und Wahrheit. Byl to jeho styl psaní, nejen v této knize. Mistrovsky zvládnuté. Jedinečné. V textu přirozené přechody z eufemismu do reality, nezřídka kruté a čtenář se neubrání opakovanému čtení konkrétních vět. Geniální.
"...Když hodím do lisu slepé myšky, jejich maminka skočí za nimi a neodběhne od nich, a tak sdílí osud starého papíru a klasických knih. Nikdo by nevěřil, co je v takovém sklepě myší, snad dvě stě, snad pět set, většina těch zvířátek, která se chtějí kamarádit, se narodila poloslepá, ale všechny ty myšky mají se mnou společné to, že se živějí literami, nejraději si pochutnávají na Goethovi a Schillerovi svázaných v safiánu. A tak můj sklep je pořád plný mrkání a hryzání knih, ve volném čase jsou myšky skotačivé jako koťata, lezou mi po obrubě koryta a po horizontální hřídeli, akorát když stěna koryta na zelený knoflík hrne osudově všechen papír i s myškama do stresové situace, když pištění myšek slábne, to myšky v mém sklepě najednou zvážní, postaví se na zadní, panáčkují a naslouchají, co to je za zvuky..."
Po přednášce a prohlídce vily jsme se šli najíst a počkat na autobus do kerské lesní restaurace U Pramene. Nálada vynikající, sdělování zážitků a osobních poznatků u výborného jídla a piva. A pak už přes Prahu domů.
Jedna z nejlepších akcí, kterou jsem v poslední době zažila. Další plánovaná literární procházka s A2 bude se spisovatelem Jaroslavem Rudišem. Když se před lety v Činoherním studiu u nás v Ústí nad Labem hrál Alois Nebel, v hlavní roli s vynikajícím Leošem Nohou nebo třeba stejně vynikajícím Michalem Kernem, zažila jsem Jaroslava Rudiše při několika autorských čteních. Účastníci procházky se mají naš těšit.
"A dobře tak, řekl si tatínek, všechno se vrací ke svému začátku, teď vidím, že se čas opravdu zastavil a nový čas opravdu začal, ale já mám klíč ke starým časům a k novým je mi odepřen, a nový čas už žít nelze, protože patřím do starého času, který je mrtev..."
@DR
V textu byly použity úryvky z knih Bohumila Hrabala Městečko, kde se zastavil čas a Příliš hlučná samota.